Slovo duch vzbuzuje respekt. Pro nás smrtelníky se za ním totiž skrývá něco transcendentního, tajemného, neuchopitelného. A ruku na srdce, pokud bychom při noční procházce lesem či nějakou potemnělou uličkou potkali jakéhokoliv ducha, dvakrát nadšení bychom nejspíš nebyli. V češtině se ale často s různými duchy setkáváme bez sebemenšího vzrušení – sousloví jako tvůrčí duch, zlý duch nebo třeba Duch svatý přece známe všichni.
Duchové živí i neživí
V našem jazyce můžeme narazit dokonce na dva různé druhy duchů. Ten první je rodu mužského životného (v takovém případě jde o nějakou netělesnou bytost – třeba o ducha, který straší v nějakém starém domě), druhý duch je neživotný (např. ten v obratu mít obchodního ducha).
V souvislosti s „druhovým rozdělením duchů v češtině“ mimochodem narážíme na zajímavý doklad toho, že nelze ztotožňovat tzv. gramatickou životnost s životností přirozenou. Pokud jde o gramatickou životnost, prvně jmenovaný duch je bez jakýchkoliv debat životný. Má totiž rozdílné tvary prvního a čtvrtého pádu (duch–ducha). Pokud bychom však uvažovali o přirozené životnosti nějakého ducha, nejspíš bychom mohli na toto téma vést dlouhé diskuze: duchem se přece stává někdo, kdo zemře, takže o jeho životnosti nemůže být řeč; na druhou stranu se však duchům říká i nemrtví; to znamená, že tedy nejsou mrtví; a když nejsou mrtví, jsou živí? Tuto otázku nevyřešíme, pojďme ji tedy přejít alespoň shrnujícím poučením, že gramatická životnost zkrátka není totéž co životnost přirozená. Dokladem této skutečnosti je třeba i slovo sněhulák – ten samozřejmě živý není (jde přece o pouhý sníh splácaný do typického tvaru), z gramatické stránky však životný je (tvary jeho 1. a 4. pádu se liší).
V češtině jsou duchové na každém rohu
Ale pojďme od sněhuláků zase zpátky k duchům. K těm se v českém jazyce často odvoláváme i prostřednictvím frazémů (ustálených slovních spojení). Když je někdo hloupý, můžeme třeba říci, že je mdlého ducha. Ve škole často sedí žáci, kteří jsou duchem nepřítomní. Fotbalový zápas se občas nese v duchu fair play, většinou tomu tak však bohužel není, což asi souvisí s duchem doby.
Po vydatném obědě se zase tu a tam stane, že někdo vypustí ducha. Občas nám někdo tento incident hlasitě vytkne, jindy si o nás pomyslí své jen v duchu. (Pro zajímavost: sousloví vypustit ducha mimochodem dříve označovalo smrt.)
Etymologické souvislosti
A kde se slovo duch v naší mateřštině vzalo? Podobně jako výrazy dýchat, dech či duše vychází z indoevropského kořene *dheu-, jehož význam byl pravděpodobně „dýchat, vanout“ (od téhož kořene je přitom odvozeno třeba i slovo tchoř – na základě toho, že toto zvíře páchne, tedy z něj na člověka „dýchá pach“).
Ve staročeštině ostatně výraz duch vyjadřoval v prvé řadě právě „dech“ – nejspíš na základě dobového pojetí dýchání jako hlavního projevu života. V dané vývojové etapě češtiny měl navíc úplně stejný význam i výraz duše. Původně byl tedy duch ztotožňován s dechem a duší. Pro generace před námi se zkrátka jednalo o totéž.
Nápovědou, proč byly v myslích našich předků pojmy dechu a duše propojeny, nám může být jedna věta ze slovníku Josefa Jungmanna. V něm najdeme zmínku o tom, že je „duše z božského dechu zrozena“.
Základem toho všeho tedy nejspíš byla představa, že tělesná schránka člověka je při zrodu obdařena božským darem duše (lidský duch). Tu si ale naši předkové nedokázali představit – šlo o něco nehmotného, neuchopitelného. Něco, co lze na základě smyslového vnímání připodobnit snad jen k lidskému dechu. Když někdo zemřel, mělo se také za to, že duše opustila jeho tělesnou schránku – a důkazem toho byla právě absence dechu. V obraze světa našich předků bylo zkrátka vše, čemu dnes říkáme duch, dech a duše, opravdu jedinou entitou.
Jakub Marek