Zdroj textu: MÁCHA, Karel Hynek: Máj, Praha, Dr. František Bačkovský 1905, 48 stran.
INTERMEZZO II.
Stojí hory proti sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víže.
Úvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozstupují –
v temné dálce, něco níže
kolmé skály k sobě blíže
než hory se sestupují,
takže sinným pod oblakem
skály úzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce pode mrakem
temnorudý požár hoří,
dlouhý pruh v plamene záři
západní rozvinut stranou,
po jehožto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jakoby plamenou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár – bledší – bledší,
až se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozsmutnivši zem i sebe.
V hlubokém úvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí,
Zahalení v pláště bílé,
jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí.
beze slova, bez pohnutí,
jakby kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění,
tichý šepot – tiché lkání –
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“
V kotouči jak vítr skučí,
nepohnutým kolem zvučí:
„Vůdce zhynul! Vůdce zhynul!“ –
Jako listů šepotání
pode skálou při ozvěně,
znělo kolem bez přestání,
jednozvučně, neproměně:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Zachvěly se lesy dálné,
ozvaly se nářky valné:
„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“ –