Zdroj textu: ERBEN, Karel Jaromír: Kytice, Praha, Československý spisovatel 1988, 129 stran.
Což jsi se tak zasmušila,
dcero má!
což jsi se tak zasmušila?
Veselá jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!
„Zabila jsem holoubátko,
matko má!
zabila jsem holoubátko –
opuštěné jediňátko –
bílé bylo jako sníh!“
Holoubátko to nebylo,
dcero má!
holoubátko to nebylo –
líčko se ti proměnilo
a potrhán je tvůj vzhled!
„Oh, zabila jsem děťátko,
matko má!
oh, zabila jsem děťátko,
své ubohé zrozeňátko –
žalostí bych pošla hned!“
A co míníš učiniti,
dcero má?
a co míníš učiniti,
kterak vinu napraviti
a smířiti boží hněv?
„Půjdu hledat květu toho,
matko má,
půjdu hledat květu toho,
kterýž snímá viny mnoho
a zbouřenou chladí krev.“
A kde najdeš toho květu,
dcero má?
a kde najdeš toho květu
po všem široširém světu,
v které roste zahrádce?
„Tam za branou nad vršíkem,
matko má,
tam za branou nad vršíkem,
na tom sloupu se hřebíkem,
na konopné oprátce!“
A co vzkážeš hochu tomu,
dcero má,
a co vzkážeš hochu tomu,
jenž chodíval k nám do domu
a s tebou se těšíval?
„Vzkazuji mu požehnání,
matko má,
vzkazuji mu požehnání –
červa v duši do skonání,
že mi zrádně mluvíval!“
A co necháš svojí matce,
dcero má,
a co necháš svojí matce,
jež tě milovala sladce
a draze tě chovala?
„Kletbu zůstavuji tobě,
matko má,
kletbu zůstavuji tobě,
bys nenašla místa v hrobě,
žes mi zvůli dávala!“
