Texty, které vznikly v době našeho národního obrození, nejsou pro současné čtenáře nijak zvlášť atraktivní. Kvůli přítomnosti celé řady archaických výrazů se nám mohou číst poněkud obtížně, ale pokud tyto nesnáze překonáme, můžeme v nich objevit poklad nebývalé hodnoty. Myšlenky obrozenců, které se nám dochovaly právě v jejich textech, nám toho totiž mají hodně co říct i dnes.
O své dojmy z četby jedné takové obrozenecké stati se s námi podělila studentka českého a anglického jazyka Aneta Křenková. Řeč bude o textu Josefa Jungmanna, který nese název Rozmlouvání o jazyku českém.
Obavy z obrozenecké literatury
Na úvod bych měla začít tím, že sama sebe nepovažuji za fanouška obrozenecké literatury a tyhle rozmluvy byly mou první četbou tohohle žánru. Když jsem se chystala ke čtení, pociťovala jsem takovou zvláštní nervozitu způsobenou zčásti respektem, a zčásti strachem. Strachem, zda jsem schopna pochopit a porozumět obsahu a myšlence díla.
Ani po přečtení si nejsem jistá, jestli se mi to stoprocentně podařilo, ale zcela jistě na mě dílo udělalo hluboký dojem. Z každé stránky jsem pociťovala autorovu lásku ke své vlasti a jazyku, snahu o zachování toho, co naši předci po staletí budovali, a také snahu, aby český národ bojoval za to, v co věří.
Vlast, národ, jazyk
Zajímavé je, že autor definuje vlast, národ a jazyk jako něco, co bez druhého nemůže existovat. Velmi se mi líbila věta: „Každý národ je živ, pokavad přemilý mu jazyk zní mateřský (…)“. Tahle na pohled krátká větička podle mě obsahuje obrovské sdělení. Dokud v Čechách existují lidé, kteří budou bojovat za svůj jazyk a za svou vlast, dokáže naše malá zemička odolat německému nátlaku a zachovat si svůj jazyk, kulturu a historii.
Přestože autor vyjadřuje značný nesouhlas s používáním němčiny ve veřejném sektoru, upřednostňováním německého jazyka před mateřštinou a poněmčováním celkově, nezaujímá proti Němcům negativní postoj. Existují lidé, kteří si myslí, že vlastenectví je právě o odmítání jiných národů, znevažování jejich jazyka, historie a kultury. To je ale podle mého názoru hloupost.
Musím se však přiznat, že právě jazyk, kterým kniha disponuje, mi moc neseděl. Objevovala se zde slova, kterým jsem nerozuměla, a celkově to bylo poněkud náročnější čtení. Každopádně mi to dojem z díla nezkazilo.
Když se zamyslím nad celkovým poselstvím obrození, v hlavě se mi vytvoří myšlenka, že všechno mohlo být jinak. Kdyby nebylo Čechů, kteří tak sveřepě bránili svůj jazyk, dnes už by možná nebyl nikdo, kdo by pamatoval, jak krásná čeština byla (a naštěstí i je), a učilo by se o ní jako o jazyku, který zanikl.
Aneta Křenková