Zavítáte-li občas do knihovny nebo knihkupectví, stoprocentně jste už někdy zaznamenali jméno Vlastimil Vondruška. Dokonce ani nemusíte být vyznavači českých historických detektivek a krimi příběhů. Pokud však tenhle žánr zbožňujete, jistě vám neuniklo, že začátkem letošního roku vyšel nový díl Letopisů Královské komory, nesoucí název Jičínské pole mrtvých. O své dojmy z četby této knihy se s námi podělila Lenka Martinková.
Ďábelská detektivní zápletka
U Jičína se na místě zvaném Pole mrtvých najde zohavená mrtvola muže. Má rozpárané břicho a na čele krví napsané tři šestky, což je jasné ďáblovo znamení. Za napomáhání při vraždě je uvězněn majitel zdejšího panství a jeho manželka se obrací na Jiřího Adama z Dobronína, aby jí pomohl vypátrat, kdo má zločiny na svědomí. Dává mu na to týden, ale sotva vyšetřovatel do města dorazí, dojde k dalšímu úmrtí…
Postavy, které nepřekvapí
V pozici hlavního vyšetřovatele se jako obvykle představuje královský písař Jiří Adam z Dobronína, který se proslavil několika úspěšně vyřešenými zločiny. A to je také důvod, proč si ho jeho někdejší láska vyžádá, aby pátral na panství jejího manžela. Obvyklé Adamovy pomocníky, Petra Korce a jeho ženu, tentokrát autor odsunul na vedlejší kolej. Při pátrání na Jičínsku má hlavní hrdina k ruce městského písaře Michala a rodinu místního zástupce vrchnosti.
Jako zkušený autor má Vondruška připravené charakteristické postavy, se kterými se lze setkat ve všech jeho knihách. Jména se sice mění, ale už od první stránky je jasné, že mladík ve službách vyšetřovatele bude zkušený svůdník, který chtě nechtě bude pátrat ve společnosti dívky (nebo ženy), která ho bude svádět, a vznikne tak nejedna prekérní situace. Zaměstnanec radnice bude žvanil, který se rád poslouchá, veškeré jeho promluvy budou plné vznešených slov, ale neřekne jimi vůbec nic důležitého. A samotný vyšetřovatel? Spravedlivý muž, který se nebojí postavit mocnějším, těžký filantrop, jemuž je násilí a vynucené přiznání odporné.
Brutální i skvěle vypointované kapitoly
Oproti jiným Vondruškovým knihám se může Jičínské pole mrtvých jevit jako poněkud brutálnější. Co jiného si myslet o příběhu, kde se to jenom hemží mrtvolami s rozpáranými břichy, a několik vesničanů se dokonce pokusí upálit sousedku podezřelou z čarodějnictví. Násilí se nakonec nevyhýbá ani vrchnostenské spravedlnosti a nejednou padne zmínka o tom, že během tortury se podezřelí ještě rádi přiznají. Neméně odpudivý je i popis místa činu: tratoliště krve, vyvalené vnitřnosti… Poslední Vondruškova kniha je jen pro silné povahy.
Na druhou stranu spisovatel nabízí i precizně vypointované kapitoly, na jejichž konci se čtenář přes veškeré popsané násilí zasměje. Vondruška dokáže přesně vystihnout hranici, za kterou už v příběhu odmítá jít, a na chvíli odvede pozornost od případu.
Rozporuplná jazyková stránka
Dá se předpokládat, že Vondruška, jako vystudovaný historik, o období, do něhož příběh zasadil, ví podstatně víc než většina jeho čtenářů. Nejednou má také tendenci poučovat. V rozsáhlejším díle by se to dalo snést, v příběhu o dvou stovkách stran to však může být rušivé. A to nemluvě o tom, že autor používá slova, k jejichž porozumění je nezbytný slovník. Chápu, proč si je neodpustil v knize použít, ale jejich vinou poněkud klesá čtivost.
Z rukou se mu tentokrát vymkla i jména zainteresovaných postav. Se jmény reálných šlechticů samozřejmě nejde nic udělat, ale o jménech poddaných není dostatek zpráv, aby si je autor nemohl trochu upravit k obrazu svému. Takhle jsem např. celou dobu váhala, jestli náhodou Kuba a Kubeša není jeden a ten samý, a příběh jsem si nakonec vůbec nevychutnala tak, jak bych si přála.
Ale je to můj oblíbenec Vondruška – lhala bych, kdybych řekla, že se už teď netěším na jeho nový román…
Lenka Martinková