Katherine Luka je česká spisovatelka, která má na svém kontě již tři knihy, poměrně odlišných žánrů. Poslední dílo s názvem Josie a Kolt je například romantickým westernem. Nejen o něm se autorka rozpovídala v rozhovoru pro Czech tongue magazín.
Co vás přivedlo na myšlenku napsat romantický western?
Vlastně si už nepamatuju přesně, co bylo motivem zasadit ten příběh na divoký západ. Možná myšlenka útěku za novým životem, jaký prý v té době zkoušelo mnoho lidí. A je to zároveň období nejblíž současnosti, se kterým jsem ještě ochotna trávit v knížce čas.
Máte nějakou zajímavost z tvorby, kterou byste prozradila čtenářům?
Zajímavé je, že linka osudů Josiiny sestry vypadla z jiného příběhu, který se odehrává ve světě Dračí nevěsty. Tam byla už nějak navíc, ale připadala mi zajímavá a silná. Chtěla jsem jí dát víc prostoru, než kolik by jí zbylo, kdyby zůstala jen drobnou nepříjemností v jiném, velkém příběhu, který měl dost svých starostí.
Jaká jste sama čtenářka, co ráda čtete? Co musí podle vás obsahovat dobrý příběh?
Jednoznačně romantické a taky trochu dobrodružné knihy. V dobrodružných potřebuju vždycky aspoň kapičku romantiky a v romantických aspoň jiskřičku dobrodružství. Mám ráda historické romance a klučičí fantasy.
Dobrý příběh musí obsahovat hlavně dobrý konec! Aspoň pro někoho, nejlépe pro většinu. Mám ráda, když kniha funguje jako celek. Bere za srdce a napíná a rozesměje. Vím, že to jsou obecné řeči. Představím to na příkladu – moje nejoblíbenější kniha je Národ od Pratchetta. Smutné věci, hluboká témata, napětí a akční scény, příjemná romantika a spousta vtipných situací.
Je nějaká další kniha, která splnila vaše očekávání v plné míře?
Tak na tohle zcela přesně neodpovím, ale můžu říct, která kniha mě v poslední době totálně nadchla a zcela předčila má očekávání. Jenže ta ještě nevyšla, její vydání se teprve plánuje a já měla možnost nahlédnout její autorce pod prsty. Je to Serafina a drak od Ivany Novákové. Fascinující svět a postavy, které prostě nešlo nemilovat.
No a tedy z těch, co už vyšly, mě docela bavila Na lovu od Meaghan Spoonerové. Vlastně taky můžu říct, že celkem překvapila – a to hned dvakrát. Napřed tím, že mi na začátku přišla oproti recenzím hodně nudná a nevyzrálá, a pak tím, jak se někde za půlkou nenápadně překlenula do silného a originálního finále.
Co vás baví na psaní příběhů? Jaká část tvorby vám naopak připadá nejúmornější?
Moc mě baví ta první fáze – nápad, myšlenka. Obvykle vyjde z nějakého pocitu ze setkání s nějakou skutečností v tomto světě, kterou bych si přála změnit. A pak mě baví ta fáze, které soukromě říkám skládačka – definovat si postavy, vytvořit jim minulost a povahu ve vztahu s tím, jakou roli chci, aby v mém příběhu sehrály. A všechna ta malá kdy a kdo a proč. Chtěla bych napsat, co z toho je dřív a co později, ale on je to obousměrný proces.
Třeba v příběhu, na kterém teď pracuji, se pohybuje léčitelka a vlkodlak. Ale původně začínal úplně jinak a hlavní hrdinka měla natolik rozporuplnou osobnost, až jsem ji z té schizofrenie vyléčila tím, že jsem z ní udělala dvě. A užívám si, že z ní můžu vlastně vytěžit dva příběhy – navíc vzájemně propletené. A když jsem si tedy ujasnila, že první zpracuji spíše to jemnější, soucitnější a laskavější alter ego mé schizofrenní hrdinky, zapadl do toho i její partner, vynořil se protihráč a několik zajímavých zápletek. Obdařila jsem ji nějakými nadpřirozenými schopnostmi a pak se zas trápila s tím, že pokud je všechny využije, tak za deset stránek nebude o čem psát. Tak jsem to celé zas otočila o stoosmdesát stupňů… Prostě tenhle proces miluju.
A pak přijde část, kterou ráda nemám – všechno postupně napsat, včetně těch částí, které mě zase tolik nebaví, ale jsou nutné pro příběh. Udržet to v hlavě, když mám období, kdy kvůli práci nebo jiným aktivitám nemůžu psát, a když to období pomine, zase se k rozepsanému příběhu poctivě vrátit.
A pak je tu ještě jedna část. A tu vyloženě nesnáším. Revize těsně před vydáním. Touhle dobou už mám svůj vlastní příběh obvykle přečtený asi pětkrát, spíš víckrát, a už mě jednoduše nebaví. A navíc, v téhle fázi už vůbec nejde o příběh, ale o gramatické chyby, překlepy a podobné radosti, které člověk často pro oči nevidí. No a když tady objevím nějakou logickou nesrovnalost, se kterou už toho nejde moc dělat, to je přímo hnus!
Máte nějaké rituály, které vám pomůžou, když se v tvorbě „zaseknete“?
Ano, mám – napíšu zoufalej postesk na facebook. Obvykle se poměrně brzy ozve kamarád. A když zjistím, že je tu někdo, pro koho můžu psát, tak to nějak překonám. Prostě otravuju lidi, aby si aspoň kousek přečetli a já to tak chvíli můžu jakoby číst jejich očima, což mě zvláštně odblokuje a uvidím třeba, co je potřeba vymazat, abych se mohla posunout dál.
Váš tvůrčí záběr je poměrně široký, od fantasy přes historickou romanci až po detektivní příběh z dystopické budoucnosti. Jaké žánry či oblasti v literární tvorbě považujete za výzvu? Existuje oblast, která vás vůbec neláká?
Absolutně mě neláká současnost. Ani mě moc nebaví o ní číst. Přijde mi to všední, a co se mého psaní týče, tak i jako ztráta času. Proč si vymýšlet svět, který už je?
A za výzvu považuji pořádnou detektivní zápletku. Právě na jedné pracuju v tom příběhu, kde mám tu rozdvojenou hrdinku a vlkodlaka. Mám strach, že se mi to nepovede dobře ukočírovat a nadávkovat čtenáři. Bojím se, že totožnost vraha prozradím moc brzy. Na druhou stranu nemůžu ho zatloukat zas příliš dlouho, protože čtenář musí dostat šanci přijít na to sám. Cítím se jak na laně, ale vážně mě to baví.
Jste poměrně úspěšná autorka. Jaké jsou vaše zkušenosti s vydáváním knih?
Ano, hrdě mohu prohlásit, že v rámci nakladatelství KKnihy.cz jsem úspěšná autorka. S nadšením jsem zjistila, že v loňském roce byly mé knihy dvě ze tří nejprodávanějších v tomto nakladatelství. Ale mé zkušenosti s vydáváním knih jsou poněkud omezené.
Jakou cestou jste se dostala k nakladatelství KKnihy.cz?
Před sedmi lety jsem napsala a pod svým občanským jménem vydala jednu knihu vlastním nákladem u Nové Formy a po velmi dlouhém čase jsem se odhodlala poslat Dračí nevěstu do Fragmentu. Tam mě odmítli. No a pak už jsem zakotvila na doporučení známé právě u KKnihy.cz.
Jak si představujete svůj ideální den?
Celý den u psaní nebo šití s vědomím, že děti jsou na prázdninách u babičky a mají se dobře, procházka, večeře s manželem (samozřejmě se sladkým zákuskem při svíčkách), následně dobrá kniha a druhý den nemuset vstávat…
A na závěr něco odlehčujícího. Co byste dělala, kdybyste vyhrála sto milionů?
Já nechci vyhrát sto milionů. Jeden by stačil, jak vždycky říká můj muž. Splatili bychom hypotéku a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty!
Já nejsem moc dobrá na čísla, takže sto milionů je zcela mimo mé chápání. Vyhrát sto milionů, tak jsem na tom patrně úplně stejně jako teď. Já bych nevěděla, co si s tím počít.
Asi bych chtěla trochu cestovat, pořídila si něco slušného na sebe a zaplatila si kurz marketingu, abych se naučila, jak líp dostat svoje knížky a svou autorskou módu mezi lidi. Mít sto milionů, to bych už možná mohla mít nějakou páku na pár zajímavých ekologických a etických projektů…
Rozhovor připravila Ivana Nováková.