Na shledanou × nashledanou

Tento pozdrav se používá při loučení, a to nejčastěji v ústní podobě. Když jej ale potřebujeme napsat, často tápeme. Píše se správně na shledanou, anebo nashledanou?

Odpověď je snadná. Na shledanou se píše zvlášť. Na je zde klasickou předložkou, která pochopitelně stojí samostatně (podobně jako u frází na slyšenou, na viděnou či na zdraví). Varianta dohromady je tedy chybná – žádné slovo nashledanou zkrátka neexistuje.

Tu a tam se v psaném textu vyskytují i chybné varianty na schledanou či naschledanou. Vzhledem k tomu, že je tento pozdrav odvozen od slovesa shledat se (vyslovením pozdravu vyjadřujeme své přání, že se s druhým člověkem v budoucnu zase shledáme), přípustná je pouze varianta s písmenem H. Písmenko CH zde naopak nemá co dělat.

Na shledanou ✓

(správná varianta)

Nashledanou, naschledanou, na schledanou ×

(chybné varianty)

Příklady použití

Na shledanou, pane učiteli.

Mějte se dobře a brzy na shledanou!

Co je komu do vojáka, když ho holka zradila. Na shledanou, pane Fráňo Šrámku, písnička už skončila.
(z textu písně Jaromíra Nohavici)

S naší partou rozehranou na shledanou.
(z ústřední písně televizního pořadu Možná přijde i kouzelník)

Pozdrav na shledanou se v českém jazyce široce rozšířil někdy po druhé světové válce. Pro zajímavost na závěr připojujeme citát lingvisty Jiřího Hallera z roku 1947. Autor si široké rozšíření tohoto pozdravu vykládal „tím, že jsme se všichni v tom ovzduší hrůzy, krve, muk a stálého nebezpečí stali přáteli a že i ten pozdrav ‚Na shledanou!’ nám býval někdy útěchou. Ať tedy jen žije dál — a s ním kéž by žilo dál i to vzácné obecné přátelství!“
(citát pochází z časopisu Naše řeč, ročník 31, číslo 7–8, s. 158).