O Zlatovlásce (pohádka Boženy Němcové online)

V naší online čítance si můžete přečíst klasickou pohádku Boženy Němcové O Zlatovlásce. Autorka tento příběh vydala v rámci své sbírky Slovenské pohádky a pověsti. Vyprávění, která jsou součástí této knihy, jsou pro nás zajímavá mj. tím, že v nich Němcová ponechala dialogy ve slovenštině.

Zdroj textu: NĚMCOVÁ, Božena: O Zlatovlásce, in Slovenské pohádky a pověsti, Díl 2., Praha, Československý spisovatel 1953, 273 stran.


O Zlatovlásce

Byltě jeden velmi, ale velmi chudobný kovář, snad i jemu se někdy lépe vedlo, ale oženil se, Bůh ho obsypal dětmi, s řemeslem začalo se mu špatně dařit, jmění neměl, ani zahrádku, ani kus zemičky — což divu, že přišel na mizinu. Ze dne na den vedlo se mu hůře, a konečně ho ta bída i pláč hladových dětí tak domrzely, že se mu živu býti znechtělo. I vzalť posledních sedm krejcarů, co měl ještě na svojom bydle, koupil si provaz a šel do lesa, aby se oběsil.

Přijda do lesa, vyhlídl si strom a právě chtěl provaz hoditi přes silnou jednu větev, vtom — kde se vezme, tu se vezme — přistoupí k němu neznámá panička a začne ho odmlouvati, aby se nevěšel, že je to hřích a mrzký čin. — Kovář se nad tím zjevením zarazil a zdálo se, jako by chtěl od svého předsevzetí ustoupit, ale hned se zase upamatoval na svoji bídu a provaz znovu na větev házel. I zase mu panička domlouvá, aby to nečinil, že to je hřích i mrzké že je to — ale kovář nedbaje na její slova, provaz na krk si otáčel. Tu ta panička před něho se postavila a ruku mu odtrhnouc pravila: „Nevešaj sa, kováčů, něvešaj! Ja ti v tvojej biede spomuožem. Dám ti bohatstva, koľko len budeš chceť, ak mi slúbiš dať, o čom ty v dome tvojom doteraz neznáš.“

„Ej nuž, čože by to mohlo byť, o čom by ja v mojom dome nevěděl,“ pomyslil si kovář a nemohlo mu nikterak napadnouti, co by to mohlo být, o čem by doma nevěděl. „A čo je aj, nuž budě dáka pletka,“ pravil sám k sobě a přislíbil paničce, že jí dá, co si žádá, jen když mu z bídy pomůže. Panička zmizela, ale onedlouho přinesla kováři sílu peněz, řkouc mu: „Tu máš, čo som ti sľúbila, a pre to, čo si mi ty sľúbil, si o sedem rokou príděm.“ —

Panička opět zmizela a kovář potěšen s bohatstvím domů se vrátil.

Když domů přišel a bohatství po stole rozložil, bylo radosti plná chyže; když ale ženě vyjevil, pod jakou záminkou peníze dostal, pustila se žena do hrozného nářeku, neboť byla pocítila, a o tom muž nevěděl. „No veď si mi urobil,“ plakala, „veď si vlastnuo dieťa zapredal eště skuor, ako by sa bolo narodilo!“ — Lekl se i kovář, ale co plátno, již slib byl dán a odvolat se již nedal. Kovářka, když jí čas uplynul, porodila krásné děvčátko se zlatými vlasy a se zlatou hvězdičkou na čele. To děvčátko rodiče opatrovali jako oko v hlavě a vychovávali je, jak jen znali, až do sedmého roku. Sedm rokův pominulo, an tu náhle pod kovářovými okny černý kočár zastavil, něhož známá kováři paní vystoupila. Když se byla kováři ohlásila, proč přišla, vzala Zlatovlásku, ke kočáru si ji odvedla a do něho s ní se posadila. S pláčem a hořekováním vyprovázeli jí rodiče až po cintier. Chtěli jíti dále ještě, ale paní nedovolila. — Plačící vrátili se tedy domů. — Zanechmež je a ohlédněme se za utěšeným děvčetem.

Tu odvážela paní v černém voze pustými lesy a dolinami za drahný čas, až konečně do jednoho krásného zámku dojeli, kde zastavili. Paní zavedla děvče do zámku; tam ji po devětadevadesáti jizbách provedla a potom jí takto pravila: „Tu ty budeš, diouka moja, bývať. Týchto děvaděsiatděvať izieb zanahávam pod tvojou opaterou. Ktorá sa ti len zapáči, v tej muožeš bývať, aleže mi do stej ani něnakukni, lebo by si mohla zle pochodiť. O sedem rokou sa zase uvidíme, a dotedy sa riad, ako sa budeš znať a ako som ti kázala.“ — Jak to dořekla, zmizela.

Po celých sedm let přebývala Zlatovláska v tom zámku, rostla jak jahôdka v lese, sama a sama, a stávala se den co den krásnější a moudřejší.

Procházela se po devětadevadesáti jizbách, čistila je, pořádala a tak jí léta ucházely. Do sté jizby náhlídnout se ale neopovážila. — Když sedm roků uplynulo, paní se vrátila. „No, či si do ostatnej izby něnakukla?“ byla první její otázka.

„Nie,“ odpověděla Zlatovláska a paní jí věřila, vědělať dobře, že mluví děvče pravdu. Zakrátko, když byla v zámku vše prohlídla, poručila Zlatovlásce jako prve, aby do poslední jizby nechodila, a opět na sedm roků odešla.

Prochází se zase Zlatovláska po devětadevadesáti jizbách, prochází se, pořádá je, čistí, aby jako zrcadlo byly, — a na stou ani nepomyslí. Ale tu jednoho dne slyší utěšenou hudbu, která jako by z té jizby vycházela. Jakkoli hudba vábná byla, že nikdy cos podobného neslyšela, přece se napoprvé zdržela; když se ale druhý den hudba opakovala a ještě krásněji a vábněji, tu se nemohla Zlatovláska déle zdržeti a podívala se do sté jizby. Za stolem sedělo dvanácte zakletých lidí nepohnutě jako kostlivci a za dveřmi stál jeden, který když Zlatovláska otevřela, pro živého Boha ji prosil a zaklínal, aby nevyjevila paní, co v jizbě viděla, aby do hrdla tajila, byť se s ní i nejhůře dělo. Ulekla se Zlatovláska, a přisvědčíc zaklenci, rychle dvéře zavřela jdouc zase po své práci, čistiti jizby.

Za sedm rokův se panička vrátila; vědělať již, že byla Zlatovláska v poslední jizbě. Hned se jí ptala: „No diouča, ty si do ostatnej izby nakukla? Povedzže mi, čo si v něj viděla?“ „Nič,“ tajilo děvče. Paní se jí ptala po druhé, ale ona vždy, že nic. Vidouc, že to nechce povědíti, hrozila jí: „Ak mi nepovieš, čo si v tej poslednej izbe viděla, hodím ťa do studně a němou zostaneš?“ I té hrozby se děvče neleklo a jen tajilo. Tu ji paní chytla a hodila do studně a tak ji porobila, že s nikým jiným mluviti nemohla leč s paní samú. Když se Zlatovláska vzpamatovala, viděla se na suchém dnu studně a před sebou viděla průchod ve skále. I šla tím průchodem a přišla na pěknou zelenou louku, okolo níž byl les. — I zůstala tam, živic se jahodami a sladkými kořínky. Ta paní se jí i tam zjevovala a zavždy ji prosila, aby jí pověděla, co viděla v poslední jizbě, ale ona nepověděla.

Jednou lovil v lese mladý král, a zabloudiv až na tu louku, našel tam Zlatovlásku spící na zeleném pažitu. — Velmi se podivil, kde se tam v pustině tak nevídaná krása vzala. — Díval se na ni dlouho, a čím více se díval, tím se mu více líbila, až si konečně umínil, že ji vzbudí, s sebou do zámku si odvede a za ženu vezme, nechť si o tom lidé soudí jakkoli.

I vzbudil ji potichu a ptal se jí, kdo je, proč tam sama spí v té pustině? Ale ona mu odpovědíti nemohla. — I myslel si, že se ho lekla a stydí, a proto se jí dále tázal, zdali by nešla s ním na zámek. Zlatovláska zase nic neřekla, jen hlavou kývla, že nedbá. Vzal ji tedy mladý král na svůj zámek, dal jí krásné šaty upraviti a potom, jak si byl umínil, za ženu ji poj mul a navzdor tomu, že byla němá, rád ji měl. — Žili velmi šťastně spolu a spokojeně. Asi za rok blížila se k porodu; král se velice těšil, ale ona bývala velmi smutná. Když čas vypršel, porodila krásného chlapečka se zlatými vlásky a zlatou hvězdičkou na čele. Kdo byl radši než král. Dal přistrojiti skvostnou hostinu a mnoho sezval hostů, aby se s ním radovali. — Ale radost jejich v smutek se proměnila.

V noci zjevila se Zlatovlásce panička a začala jí hroziti, že jí chlapečka zadrhne, jak nepoví, co viděla v poslední jizbě. Zlatovlásku přešel mráz hrůzou, ale neprořekla ani slovo. Tu paní utěšeného chlapce zaškrtila, Zlatovlásce krví ústa pomazala a zmizela. Když ráno chlapce mrtvého našli, nelze popsati, kterak se všickni lekli. Hledali v celém zámku, jestli by někde zločinec schován byl, který chlapce zadrhl, ale věru nikoho nenašli. Mnozí křičeli, že to sama královna udělala, že má ústa krví umazaná, a ona musela mlčeti ke všemu. Než král jediný víru tomu nepřiložil a zase žil s ní spokojeně potom jako předtím, ač se oba trápili nad smrtí krásného chlapce. —

Pán Bůh jim zase požehnal. — Královna přišla po čase do polohu a porodila děvčátko se zlatými vlásky a hvězdičkou na čele, tak utěšené, jako sama královna byla. — Král se velice radoval; aby se žádné neštěstí státi nemohlo, rozestavil stráže po celém zámku až do ložnice královny, že by jim ani myška proklouznouti byla nemohla. — Ale což to bylo platné proti panině moci? Pustila na všecky spánek a zaspali jako snopy. Ona ale vešla do jizby ku královně a tázala se jí zase, co viděla v poslední jizbě, a hrozila, nepoví-li, že jí děvčátko zadrhne. „Nič,“ odpověděla královna, ale ruce prosebně k paní vztáhla. — Ta ale nedbajíc na ni děvčátko vzala, zadrhla, paní ústa krví pomazala a zmizela. Ráno bylo děvčátko mrtvé a stráž nevěděla, jak se to státi mohlo. — Král byl všecek bez sebe lítostí a hněvem nad neslýchanou tou bezbožností. V celém zámku prohledali každý koutek, ale o nikom ani vidu ani slechu. „Královna si diouča sama zadrhla, veď má ústa krvavie!“ začali všickni volati, za nestatečnou osobu, za strigu ji vyhlašovali a k smrti na hranici odsuzovali. Konečně i král v podezření ji vzal a k smrti odsoudil.

Za městem měli ubohou Zlatovlásku upálit. Už ji vyvedli — už k sloupu přivázali — už chtěli hranici zapalovat — vtom přiletí odkudsi černý kočár a středem lidstva přímo letí k Zlatovlásce, u níž zastane. Z kočáru vystoupí známá jí paní a ptá se jí: „Nuž povedz, diouka moja, čo si v tej ostatnej izbe viděla, lebo ti je už teraz, ako vidíš, všetko jedno.“ „Nič som neviděla“ — odpověděla Zlatovláska. Tu zvolala paní všecka uradovaná a proměněná: „Ďakujem ti; to je tvoje aj moje šťastia, že si nevravela. Skrze to si mňa i tých dvanástich zakliatych, čo si ich v tej ostatnej izbe viděla, vyslobodila. — Keby si bola vyjavila, bola by si nás všetkých, i samu seba na večnie veky zatratila.“ — Po těch slovech přikročila paní ku kočáru, a vynesši z něho dvě děti zlatovlasé s hvězdičkami na čelech, královně do náručí je vložila; byly to její vlastní. Potom vsednouc do kočáru, zmizela.

V tom okamžení Zlatovláska promluvila a králi začala rozprávěti, jak a co se s ní dělo. Král ani očím svým věřiti nechtěl, vida ty divy; když mu ale Zlatovláska vše vyrozprávěla, tu padl jí okolo krku, prose za odpuštění, že tak nemilosrdně s ní zacházel. Potom si ji i s krásnými ditkami dovezl do zámku, poslali pro kováře, který k nim přišel se všemi dětmi, a tak všickni vespolek žili šťastně a spokojeně bůhví jak dlouho.



O Zlatovlásce (pohádka Boženy Němcové)

O Zlatovlásce

Pošlete tento příspěvek dál!

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *