Adjektivum je termín, kterým se v lingvistice označuje přídavné jméno. Toto pojmenování pochází z latiny, ale v odbornějších kruzích se běžně používá i v českém prostředí.
Přídavná jména neboli adjektiva jsou jedním z ohebných slovních druhů. Úzce souvisí s podstatnými jmény (substantivy), označují totiž jejich vlastnosti či vztahy (podstatné jméno dům můžeme např. rozvinout přídavným jménem velký – tím vyjádříme vlastnost daného podstatného jména). Ve větě nejčastěji přídavná jména vystupují jako shodné přívlastky, popř. doplňky.
Co se týče typů přídavných jmen, v češtině rozlišujeme adjektiva tvrdá (vzor mladý), měkká (vzor jarní) a přivlastňovací (vzory otcův a matčin). Některá tvrdá adjektiva navíc umožňují tvoření takzvaných jmenných tvarů (jde o kratší tvary, které nemají koncovou dlouhou samohlásku – např. šťastný → šťasten, zdravý → zdráv).
Adjektiva také můžeme stupňovat. Vedle základního stupně neboli pozitivu (hezký) můžeme v češtině vyjádřit i 2. stupeň neboli komparativ (hezčí) a také 3. stupeň neboli superlativ (nejhezčí). Komparativem lze porovnávat dvě skutečnosti (Adam je menší než Lenka.), superlativem pak vyčlenit jednu skutečnost z nějakého celku (David byl na závodech nejrychlejším běžcem.). Některá adjektiva se v českém jazyce stupňují nepravidelně (např. dobrý–lepší–nejlepší).