Už jste někdy slyšeli o digitálním umění, virtualizaci literatury nebo o tzv. GOOGLE POEZII? Ať už vás zmíněné pojmy fascinují, anebo vás dosud míjely, určitě čtěte dál. Anna Benešová se totiž v následujícím článku zaměřila právě na tyto moderní fenomény.
Digitální umění, ať už literární, nebo konceptuální, se v dnešní době stává poměrně rozšířeným fenoménem. Jednak rozšiřuje klasické umění o velmi zajímavé interaktivní aspekty (bouráním čtvrté zdi čili vtažením příjemce přímo do uměleckého prostoru), jednak nabízí zcela nové virtuální formy, jež rozšiřují tento prostor do obrovských rozměrů. Digitální (nebo též virtuální) umění se uplatňuje v rozličných směrech a umělcům přináší dosud netušené možnosti, které se otevírají vždy s nástupem nových médií. Internet, ale i různé softwarové nástroje se tak stávají nejen prostředkem pro šíření umění, ale také ojedinělou formou, která jej pomáhá vytvářet.
Typizace digitálního umění
Implementace digitálních konceptů jako uměleckého projevu s sebou přináší především sociologické otázky s ohledem na plné autorství uměleckých děl. Zatímco u klasického umění je to vždy umělcovo vnímání světa, které je různými nástroji představováno příjemcově imaginaci, u digitálního umění přechází v některých případech řízení konceptu přímo na zařízení, kterým je formováno. Z tohoto důvodu jsou někdy specifická umělecká díla vnímána jako neúplná a využívající autorova skutečného uměleckého přispění pouze částečně. Při posuzování digitálního umění se proto rozlišují dvě základní kategorie – ty vnímají díla jako:
- vytvořená umělcem, využívající virtuálního prostoru pouze jako zprostředkujícího média;
- vytvořená za pomoci digitálních nástrojů s relativně minimálním zásahem umělce.
V obou případech je však nutné brát v úvahu skutečnost, že dílo, ač vytvořeno umělou inteligencí či neuronovou sítí, vždy nese uměleckou hodnotu, kterou do něj autor vkládá svým nápadem, konceptem či postupnou realizací.
Virtualizace literatury
Na rozdíl od konceptuálního umění, které vždy pracuje se silnými emocemi příjemce a překvapivými cestami porozumění, literatura se jeví jako umělecká forma striktně daná procesním zpracováním. I u této formy lze však dosáhnout specifických výsledků prostřednictvím integrace digitálních či interaktivních prvků.
Vedle konceptuálního se i výtvarné umění velmi výrazně přesouvá do digitální sféry a literatura rovněž začíná pracovat s rozmanitými prvky, jež umožňují intenzivní přiblížení čtenáři. Prvním krokem v tomto směru (kromě převodu klasických i moderních děl do digitální podoby) je vkládání reálných odkazů do literárních děl, které pomáhají čtenáři lépe pochopit jeho význam. Právě tímto způsobem dochází k bourání pomyslné čtvrté zdi, která uzavírá prostor zejména prozaických postav do samostatných světů. Vložením reálného odkazu na web či specifický mediální obsah se rychle přesouvá non-fiction fiction do reality a pracuje s aktuálním prostoročasem. Tento způsob bourání čtvrté zdi je velmi podobný odkazování na reálná literární díla či novinové články, který byl v minulosti využíván.
Digitální pouze jako svědectví doby
Samostatnou kategorii digitální literatury pak tvoří digitální poezie. Poezie byla vždy rychlou a velmi sugestivní reflexí aktuálního dění, která v druhém nebo třetím plánu mohla nést až nečekané svědectví doby, zejména v pojetí moderních konceptů. Vedle tradičních postupů se zejména ve 20. století s rychlým nástupem nových médií rozvíjely postupy vyčleňující autora na pomyslnou druhou kolej a ponechávající prostor pro umění samotné, které skrze něj pouze promlouvalo. Takto fungovalo především dadaistické hnutí, které pracovalo s materiálem, jenž byl aktuální a poskytoval vhodnou platformu nevyžadující akutní zásahy umělcova usměrňování.
Digitální poezie je v podstatě obdobou tohoto konceptu a její prostředky dokážou vydat velmi přesné svědectví doby s nečekaným uměleckým obsahem. Smyslem dadaismu bylo převést okolní svět do krátkého, vše vypovídajícího dílka – v poezii bylo ideální využívání aktuálních novin, které se hemžily symbolismem a emotivně zabarvenými výrazy souvisejícími s blížící se válkou.
Přehršel mediálních obsahů a také vzájemná propojenost uživatelů s virtuálním prostředím posouvají možnosti digitální poezie ještě mnohem dále. Typickým příkladem je tzv. Google poezie, s níž v roce 2012 přišel finský umělec Sampsa Nuotio a jejíž sbírka byla sestavena také autory v našich končinách (Google poezie: Psáno našeptávačem). Jedná se v podstatě o vypsání hesel, které vyhledávač vrací při zadání úvodní věty. Jelikož vyhledávač vždy vrátí nejčastěji vyhledávané výrazy navazující na úvodní spojení, je Google poezie velmi osobitou reflexí, která je vymezena nejen časově, ale i prostorově, seskládanou do logických celků. Lze ji tedy považovat za jistou formu moderního dadaismu.
Anna Benešová