Na první pohled by se mohlo zdát, že podstatné jméno mravenec je v češtině příbuzné se slovem mrav. Je tomu opravdu tak? Pojmenovali naši předkové zmíněný hmyz podle toho, že pro ně byl symbolem mravnosti?
Obě slůvka jsou si skutečně dost podobná: MRAV a MRAVenec – tam přece musí být nějaká souvislost. Dává to ale smysl? Napadá vás nějaký důvod, proč by se nám měl mravenec jevit jako mravný?
Mravenci v dnešní češtině
Odpověď zkusme najít v nitru naší mateřštiny. Zkusme si hezky popořadě vyjmenovat souvislosti, v nichž se můžeme v českém jazyce se slovem mravenec setkat:
- Primárně se tohle slovo používá jako přímé označení daného živočicha (pokousal mě mravenec).
- Slovo mravenec nám ale také může posloužit k obraznému pojmenování nepříjemného brnivého či mrazivého pocitu (mám v nohou mravence).
- A taky jej můžeme použít v různých ustálených slovních spojeních: mravenčí píle, mravenčí práce, mravenčí trpělivost; být malý jako mravenec, být pilný jako mravenec; bylo tam lidí jak mravenců.
Kromě toho se pak taky dá v češtině mluvit o kyselině mravenčí, o mravenečnících či o celé čeledi savců, které říkáme mravenečníkovití.
Nic z toho všeho ale moc nevypovídá o tom, že by měl být mravenec jakkoliv mravný. Ano, kromě toho, že je malý, jej čeština vidí i jako pilného, pracovitého a trpělivého. To vše jsou bezesporu pozitivní vlastnosti, ale že by nějak zásadně souvisely s mravností, to se říct nedá.
Kromě toho, že jsou si slova mrav a mravenec podobná, nám tedy současná čeština žádnou významovou souvislost nenaznačuje.
Mravenec jako symbol
I pro staré Řeky a Římany byl tento živočich symbolem píle, pracovitosti a navíc i moudrosti. Proto také na cestách doprovázel bohyni hojnosti Ceres. A dost podobně jej pojímá i Starý zákon (viz Přísloví 6:6 – „Jdi k mravenci, lenochu, podívej se, jak žije, ať zmoudříš.“).
Ani v symbolice tak není mravenec nijak zvlášť mravný. Spíše tu jde o tvora moudrého.
Doklady ze starší češtiny
Zkusme se ale ještě vrátit na pole naší mateřštiny a podívat se na to, jaké měl v češtině mravenec postavení dříve.
Ve Slovníku česko‑německém Josefa Jungmanna např. najdeme i slova mravenečkář (= „ten, kdo sbírá mravence“) či mraveništník (= „rdesnovitá rostlina“). V Kottově Německo-českém slovníku se zase můžeme setkat třeba s označením mravenčí nemoc (= „druh svědivé nemoci“). A když se budeme chtít vydat ještě dál do historie, můžeme nahlédnout do Gebauerova Staročeského slovníku. Tam pak můžeme mj. narazit na slova mravencojěd (= „ten, kdo jí mravence“) či mravencohúbcě (= „ten, kdo hubí mravence“).
Všechny zmíněné starší výrazy jsou sice zajímavé, ale v našem pátrání po souvislosti mravence s mravem nás nikam neposouvají. Všechny totiž shodně začínají na MRAV, ale s mravností stále nemají nic společného.
Zaplujme tedy ještě hlouběji do historie…
Odlišné slovní základy
Abychom zjistili, zda spolu mravenec s mravem opravdu souvisí, musíme zabrousit až do praslovanštiny (společného prajazyka dávných Slovanů, který vymizel někdy v 9. století). Teprve v ní je totiž mezi oběma sledovanými slovy jistá odlišnost.
A odlišnost je to vcelku zásadní – slovo mravenec zkrátka vzniklo z jiného základu (morv-) než slovo mrav (norvъ-). Zatímco mravenec tedy už od začátku začínal na M, mrav získal tohle počáteční písmeno až postupným jazykovým vývojem.
Ze zmíněných praslovanských slovních základů (morv- a norvъ-) se totiž postupem času vyvinula slova mravenec a nrav. Jenomže v případě druhého zmíněného slova se našim předkům nelíbilo to počáteční „NR“ – nějak jim to takříkajíc nelezlo z úst. A tak zkrátka začali namísto nrav říkat mrav. Bylo to totiž podobné, ale lépe se jim to vyslovovalo.
A tak se stalo, že si slova mrav a mravenec začala být v češtině podobná. Tahle podobnost je ale opravdu úplně náhodná. Významově spolu tato slova nijak nesouvisí.