Je v češtině správně zapřisáhlý (s krátkým i), anebo zapřísáhlý (s í)? Při psaní tohoto přídavného jména se nesmírně často chybuje. Řada lidí se totiž mylně domnívá, že jde o slovo, s nímž nemůže být sebemenší problém. Přesto se však nezřídka používá špatně.
Ačkoliv v českém jazyce existuje i předpona pří- (např. ve slovech přízvuk, přívěsek či příruční), v tomto případě je jedinou přípustnou variantou ta s krátkým i. Ve slově zapřisáhlý se tedy v naší mateřštině čárka nad písmenem i nepíše. Potvrzuje to Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého i Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR – všechny tyto zdroje uvádějí pouze tvar zapřisáhlý.
Zapřisáhlý ✓
(krátké i – správná varianta)
Zapřísáhlý ×
(dlouhé i – nespisovná varianta)
Příklady použití
Byl to zapřisáhlý antikomunista.
Maso sice jím, ale jsem zapřisáhlým odpůrcem stánků s rychlým občerstvením.
Je zapřisáhlou nekuřačkou, ale kvůli filmové roli teď musí vykouřit několik cigaret denně.
Poznámka na závěr: Krátká samohláska samozřejmě patří i k příslovci zapřisáhle, podstatnému jménu zapřisáhlost či dokonavému slovesu zapřisáhnout (se). Naopak nedokonavé sloveso zapřísahat (se) se v češtině ustálilo s čárkou nad i (patrně na základě analogie s podstatným jménem přísaha).
Asi to bude nějak odvozené od toho, z čeho to slovo koření, ne?
Jeden by si mohl myslet, že ze slova “přísaha”, což tedy asi nebude.
Pak zbývá si domýšlet – třeba splácanec slov “za…při..sáhlý”… že je někdo ochoten sáhnout až ke při, ke sporu?
Slovo ZAPŘISÁHLÝ opravdu úzce souvisí s podstatným jménem přísaha. Jako význam příbuzného slovesa ZAPŘISÁHNOUT ostatně SSČ uvádí „naléhavě požádat o něco (přísahou stvrzeného)“. V případě nedokonavého slovesa ZAPŘÍSAHAT (SE) je pak dokonce spisovnou variantou ta s čárkou nad I.
Tento dnešní stav je s největší pravděpodobností záležitostí úzu. Podstatné jméno PŘÍSAHA se zkrátka ustálilo s Í (zní i vyslovuje se nám to lépe). Sloveso ZAPŘÍSAHAT se pak k této verzi přiklonilo (onu PŘÍSAHU v něm totiž vidíme celkem zřetelně). Naproti tomu sloveso ZAPŘISÁHNOUT si zatím uchovalo krátké I (při- je zde stále pociťováno jako běžná předpona).
Je ale docela možné, že se časem v jazyce ustálí verze s Í. Budeme-li ji hojně používat, dříve nebo později ji nepochybně začneme považovat za spisovnou. Zatím jde ale stále o chybu.
Pro zajímavost: původ zmíněných slov můžeme podle Rejzkova etymologického slovníku spatřovat v praslovanském slově PRISEGETI, které doslova znamená „sáhnout na něco“ – souvisí to s tím, že při přísahách se obvykle pokládala ruka na něco posvátného.
Ve slovenštině existuje pravidlo o střídání dlouhých a krátkých samohlásek ve slově (všiml jsem si výjimky “pokánie”).
V češtině prý dříve bývalo něco podobného, což by také vysvětlovalo délku ve slovech “zapřísahat” vs “zapřisáhlý”.