Přídavným jménem pitomý můžete v dnešní době označit obrovskou spoustu věcí. A mnohdy úplně oprávněně. Víte ale, jak tohle slovo vzniklo a co vlastně ze své podstaty označuje? Pokud ne, čtěte dál. Následující řádky budou totiž věnovány právě jazykovým tajům všeho pitomého.
Co bylo pitomé ve staré češtině?
Přídavné jméno pitomý bychom našli už ve staročeštině. Tam však mělo docela jiný význam, než má dnes. Používalo se zejména v souvislosti se zvířaty – pokud někdo označil dejme tomu psa za pitomého, znamenalo to, že je to pes domácí, ochočený či krotký. Pitomé zvíře tedy bylo takové zvíře, které nežilo ve volné přírodě, ale bylo chováno a ochočeno člověkem.
Když se vydáme ještě dál po stopách tohoto slova, zjistíme, že vzniklo z podstatného jména píce, což je starší výraz pro pokrm či stravu. Domácím zvířatům se tedy začalo říkat pitomá, protože byla člověkem krmena (dostávala od něj píci) a nemusela si potravu shánět sama.
Kde se ale vzal dnešní význam? Proč pitomý dnes znamená „hloupý, tupý či omezený“? Důvod je celkem jednoduchý. I takové domácí zvíře je přece, v porovnání se zvěří žijící v přírodě, do značné míry pitomé. Poté, co si zvykne na přepych, který mu skýtá bydlení po boku člověka, postupně zapomíná, čeho jej matka příroda naučila, a je prakticky neschopné se samo o sebe postarat. Takové domácí zvíře tak často působí hloupě, tupě a omezeně. Tedy (v dnešním slova smyslu) pitomě.
Jak je už asi zřejmé, postupem času se zkrátka slovo pitomý začalo používat i v souvislosti s člověkem, až se jeho význam přenesl ze zvířat na lidi docela.
Kočičí souboj jako etymologický důkaz
Očividný důkaz celé věci jsem měl před očima nedávno, když jsem měl možnost vidět vedle sebe dvě zvířata – jedno domácí a jedno divoké. Dvě kočky a jedna člověkem právě naservírovaná miska žrádla. Kdo myslíte, že u ní byl první? Správně, byla to divoká kočka. Ucítila potravu, a tak na nic nečekala a rychlostí geparda se přiřítila přímo k ní. Cestou odstrčila chudáka domácího mazlíčka a už se ládovala jeho večeří.
Domácí kocour, ač mnohem statnější než jeho sokyně, zatím jen stál opodál a pitomě zíral, jak mu před očima mizí potrava. Byl to zkrátka kocour domácký, ochočený a zvyklý na to, že mu člověk dá žrádlo až pod nos a na něm je jen jeho následná konzumace. Už v něm nebyl instinkt lovce, nenapadlo ho, že by měl o stravu bojovat. Byl prostě pitomý…
Na závěr dovolte jednu strašidelnou otázku. Nejsme my, dnešní lidé, náhodou trošku onomu domácímu kocourovi podobní? Nejsme taky tak trochu pitomá zvířata, která si zvykla na přepych a stala se jen pitomými konzumenty? Obávám se, že nepochybně jsme. Ale o tom tenhle článek nebyl.