Jméno českého spisovatele Milana Kundery v dnešní době dosahuje světového formátu zejména pro jeho kontroverzní obsah, reálný (a kritický) popis poměrů v komunistickém Československu a obecně velmi specifický styl psaní. V českých končinách se však stále zdá, jako by se na něj zapomínalo, což bylo zřejmě způsobeno emigrací a významným znepřátelením si představitelů bývalého režimu. Přestože po roce 1989 byla řada spisovatelů a umělců, jež režim pro volnomyšlenkářství nebo naopak tvrdou kritiku výrazně postihoval, rehabilitována (či dokonce opěvována), několik z nich zůstalo jaksi v ústraní. Vedle písničkáře Karla Kryla to byl právě i Milan Kundera.
Život Milana Kundery
Spisovatel se narodil a počáteční fázi svého života prožil v Brně, které opustil až po ukončení studií na gymnáziu. Poté přesídlil do Prahy, kde se začal věnovat studiu literatury a hudby. Hudební vlohy získal především od svého otce – skladatele Ludvíka Kundery – a hudební motivy se poměrně často nacházejí také v jeho textech.
Přestože se narodil ještě před začátkem druhé světové války (v roce 1929), jeho život byl ovlivněn především událostmi, které přišly po ní. Jako devatenáctiletý vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a pod jejím patronátem také začal tvořit zejména dobově poplatná básnická díla (přestože při tom často opouštěl zavedené a obecně přijímané styly a formáty).
V roce 1950 byl však Kundera ze strany vyloučen pro protistranickou činnost. Přestože v tomto období nebyl v přízni režimu, pokračoval ve svých studiích a následně práci na FAMU v Praze, kde působil jako odborný asistent a následně docent.
Členství ve straně mu bylo obnoveno v roce 1956. Kvůli kontinuálním kritickým výstupům vůči režimu mu však bylo v roce 1968 (zřejmě v návaznosti na vydání románu Žert, který zobrazoval strukturu a přístupy KSČ velmi nelichotivě) zakázáno publikovat, v roce 1970 byl opět vyloučen, a nakonec v roce 1975 emigroval do Francie, kde se usídlil a žije dodnes.
Po emigraci mu bylo odňato československé občanství, které pak bylo obnoveno až v roce 2019 (již jako občanství české).
Spisovatel český a francouzský
Přístup české veřejnosti k Milanu Kunderovi je relativně ambivalentní. Je sice (jako řada jeho soukmenovců) uznáván jako bojovník proti režimu, ale zároveň je upozorňováno na to, že poměrně dlouhou dobu propagoval komunistický systém – přijetím jeho schematických postupů tvorby a vyzdvihováním jeho ikon.
Sám spisovatel se k vlasti příliš okázale nehlásí a některé své vrcholné romány napsal ve francouzštině (české překlady některých z nich ani nejsou dostupné). Přestože francouzština spisovateli umožňuje dosáhnout světového věhlasu v originální podobě, píše Kundera nadále i v češtině (nebo sám vytváří jazykové mutace svého díla).
Za své dílo získal Kundera mnoho významných prestižních literárních ocenění.
Jak se život spisovatele promítl do jeho díla
Stěžejní část tvorby Milana Kundery tvoří jeho romány, a to přestože do literatury vstoupil jako básník. Soustavně se také věnuje esejistické činnosti (navazující především na jeho zájem o filozofii) a některá témata také dramatizoval.
Zatímco vydané eseje poodhalují Kunderovy postoje k filozofickým a literárněvědným tématům, jeho romány odrážejí především životní zkušenosti a zpracovávají různé motivy s určitou dávkou poetičnosti a tradicionalismu.
Na výrazně socialisticky orientovaná díla a převážnou část rané tvorby uvalil Kundera zákaz reedice, a to právě kvůli naivní a dobové orientaci. Z tohoto důvodu také za své první dílo považuje román Žert, který již nese vyspělé vypravěčství a výrazné rysy kritičnosti a svébytného stylu. Tyto rysy jsou však výrazně patrné již v povídkových sbírkách Směšné lásky (a postupně pak prostupují i všechna jeho další díla).
Vypravěčské strategie, které Kundera používá ve všech svých románech, se zakládají především na určitém odosobnění od skutečnosti a fantaskním pojetí světa, který je vnímán velmi kritickou a racionální optikou doplňovanou důležitými a klíčovými filozofickými myšlenkami.
Stejné postupy jsou patrné také v navazujících slavných dílech autora, zahrnujících romány Život je jinde (1973), Kniha smíchu a zapomnění (1979) a Nesnesitelná lehkost bytí (1984), v nichž se vrací ke svým zkušenostem s totalitním režimem a aspektům emigrace. Zmíněné knihy byly vydány buď výhradně ve francouzštině, nebo v českém i francouzském ekvivalentu. Dále pak obdobné pojetí autor rozvinul i v románech Nesmrtelnost (1990) či v pouze francouzsky vydaných dílech Pomalost (1995), Totožnost (1997) a Ignorace (2000).
Anna Benešová