Příběh, který známe pod názvem Manon Lescaut, se už mnoho let těší celosvětové popularitě. V čem tkví obliba tohoto původně krátkého literárního dílka, se pokusíme rozkrýt v následujícím článku.
Novela Manon Lescaut vyšla poprvé v roce 1731 a je poslední částí rozsáhlejšího románu francouzského spisovatele Antoine Francoise Prévosta, který tvořil pod svým titulem Abbé Prévost. Novela byla v době svého vydání kvůli značně nekonformnímu obsahu považována za morálně nižší a její vydání bylo pozastaveno navzdory veliké oblibě veřejnosti. Pro obnovení vydání musel sám autor některé pasáže upravit, aby bylo možné ji šířit s původním poselstvím. Příběh rytíře des Grieuxe a krásné Manon Lescaut, peripetie jejich vztahu vyplývající ze sociálních statutů a lehkomyslnosti hlavní hrdinky i její konečný úpadek, je pro svou kontroverzní a živou tematiku i přes mírnou inklinaci k žánru exempla velmi oblíbeným námětem, jenž se dočkal řady adaptací (filmové, činoherní, operní nebo baletní), z nichž jednou z nejznámějších je veršované drama Vítězslava Nezvala.
V čem tkví obliba tohoto původně krátkého a svižného dílka a proč je tak důležité s ohledem na společenské standardy?
Manon Lescaut A2 lze pořídít v českých e-shopech za cenu od Kč do Kč
(Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>
Původní novela a Nezvalovo drama
Prévostova novela i všechny její adaptace nesou obdobné rysy a vývoj charakterů, přestože tyto obecně původní dějovou linii zcela nesledují. Nezvalovo veršované drama dodalo struktuře děje vlastní kulisy, jelikož zjednodušení obrazové náročnosti pro jevištní provedení vyžadovalo značné zkrácení jak celkového časového záběru příběhu, tak vlastní dynamičnosti vývoje děje.
V porovnání s novelou je drama ochuzeno o rozličnost postav, zachovává však specifické téma i konkrétní vykreslení hlavních a důležitých vedlejších charakterů. Ústřední postavy příběhu, tedy rytíř des Grieux (který je v původní novele vypravěčem) a Manon Lescaut (jeho mladičká překrásná milenka) jsou doprovázeny vstupy příbuzných, přátel a milenců, jež přispívají k zauzlování a konečnému vyvrcholení dramatického děje.
Příběh rytíře des Grieuxe
Zásadním aspektem celého příběhu předávaného čtenáři (či diváku) z pohledu hlavního hrdiny je především koncepce vášnivé a důvěřivé lásky, jež ovšem není pojímána jako čistá éterická emoce, nýbrž jako určitý prostředek a platidlo, ať už se jedná o téměř živočišnou a spalující vášeň ze strany hlavního hrdiny, či o nástroj, který jeho vyvolená (ač často velmi naivně) používá k zajištění vlastního blahobytu.
Příběh nese hned několik klíčových témat, která jsou v jednotlivých vývojových fázích několikrát skloňována – snaží se ukázat, co vše je mladý muž schopen strpět a obětovat pro lásku ke krásné ženě a také jak může být tato láska z její strany vrtkavá, zvláště naskytne-li se takovému stvoření s ještě nedostatečně ustáleným morálním kodexem možnost snadného obohacení. Tento znepokojivý kontext (tedy volba materiálního nad ideálním) vtáhne čtenáře do děje, jelikož působí velmi pravdivým, cynickým a prozaickým dojmem každodenního světa.
Na rozdíl od ostatních autorů z éry klasicismu však Prévost dodává svým postavám komplexní charakterový základ, který není veden jednou konkrétní (nálepkovou) vlastností. Sám rytíř des Grieux pomalu přechází ze zamilování až do závislosti, která přestává být něžnou a přetavuje se v zoufalství a vnitřní rozepři racionality a citu. U Manon se opakování stále stejného vztahového stereotypu stává jakýmsi cyklickým motivem, který vždy končí negativní zkušeností posunutou za další hranici. Společně vytváří stupňující se nedokonalost, o které je každému s blížícím se koncem jasné, že nemůže dopadnout ve prospěch hlavních postav, jež opustily morální zázemí a jednají v jednotlivých periodách příběhu stále iracionálněji. Osudy obou hlavních postav jsou pak v souladu s typizací žánru exemplum – Manon umírá a rytíř des Grieux se vrací ke studiu teologie (či se stává knězem – v Nezvalově adaptaci).
Čím je tedy Manon Lescaut tak fascinující?
To, co čtenáře (či diváka) k Manon Lescaut přitáhne, je právě onen přerod z nevinnosti ve vypočítavost. Takto popsáno je však téma velmi zjednodušené. Kromě provedení, které je jak u Prévosta, tak u Nezvala velmi dobře technicky zvládnuté, je to hlavně překvapivý a ve finále až neuvěřitelný vývoj charakterů postav. Dynamika Prévostova textu a řeč využívající složité větné stavby přidávají postupujícímu ději na naléhavosti a umožňují výborně regulovat rychlost četby. Nezvalova poezie a neustálé připomínání úvodních slok vždy v návaznosti na uzavírající se silný dramatický zvrat dobře kontrastují a nutí diváka (či čtenáře) vracet se k původnímu dojmu nevinnosti, jež je intermezzem pro nastupující další stupeň vývoje postav.
Uchvacující a fascinující je ale především pomalu se rozvíjející pochmurnost, ztráta nevinnosti, nedůvěra a téma nevěry, jež je realizována převážně s cílem dosáhnout určitého sociálního postavení – velmi podobným tématem se zabývá také Guy de Maupassant, jež je autorem úvodní studie vydávané od 19. století společně s novelou Manon Lescaut, v románu Miláček, ale nikoliv do takové míry, která by zcela proměnila vnitřní pohnutky hlavního hrdiny a byla podnícena emocionálně. Právě tato negativní změna, která je důsledkem lásky, představuje varovný signál, co všechno je možné neuváženým jednáním zničit, přestože bylo primárně vyvoláno čistým a bezelstným citem.
Anna Benešová