5 aspektů, které fascinují cizince na češtině

Jazyky mne odmalička fascinovaly. Pamatuji si, že jsem jako dítě rád čítával etikety na obalech cukrovinek nebo třeba čisticích přípravků, kochal se rozmanitostí jazyků a hledal mezi nimi průniky, shody a rozdíly. Ačkoli jsem se nikdy nestal lingvistou z povolání, osud mi postavil do cesty řadu zajímavých lidí nečeského původu a již brzy jsem byl konfrontován s nutností velmi osobního vztahu s několika cizími jazyky, včetně několika poměrně méně obvyklých.

Jsem v každodenním kontaktu s cizinci z nejrůznějších, mnohdy i velmi exotických zemí. Se svými přáteli z celého světa si mnohdy vyprávíme zajímavosti o jazycích těch druhých. Tyto zkušenosti a střípky vzpomínek za více než patnáct let kontaktů s cizinci z převážně muslimských zemí od Bosny až po Somálsko, od Maroka až po Indonésii, mne vedly k sestavení článku o specifičnostech naší mateřštiny, které lidé v cizině nejvíce oceňují, které se jim zdají nejvíce podivuhodné a nad kterými se nejvíce baví a usmívají.

1. Schopnost tvorby nových slov

Je jen málo jazyků na světě, které vynikají schopností absorbovat anebo tvořit nové výrazivo pro nové skutečnosti. Musí mít samostatné mechanismy slovotvorby. A ne každý jazyk má k dispozici takový nástroj na tvoření nových slov, jakým jsou kupříkladu zdrobněliny. Některé jazyky je používají velmi zřídka a omezeně. Jazyk, který takovou schopností disponuje, musí být nejen ohebný ve smyslu existence skloňování a časování a flexibilního slovosledu, nejen být schopný tvořit nová slova předponami a příponami, ale také mít velmi kreativní, pružnou a ohebnou slovotvorbu, umožňující plynulé proplouvání mezi slovními druhy na všechny strany, od podstatných jmen ke slovesům, příslovcím a předložkám a zpět.

Takové vlastnosti umožňují zajímavé slovní hříčky, jako např. následující kameňák z poloviny 40. let:

Zatímco česká žena je ráda, že je ženou, žena německá ještě neví, že je ženou.

Tuto schopnost mají obecně všechny slovanské jazyky. Ohebností, kreativitou a pružností své řeči Slovanům šlapou na paty snad jedině Arabové, jejichž jazyk byl nositelem básnické tradice odedávna.

Ovšem i mezi slovanskými jazyky vyniká čeština (snad jen spolu s blízce příbuznou slovenštinou) – schopností vyjadřovat děje a činnosti slovesem odvozeným ze jmenného základu, např. podle vzoru blog → blogovat.

2. Elegantní schopnost vyslovovat skrumáže souhlásek

Své balkánské kamarády s oblibou ohromuji poznatkem, že český jazyk je snad jediný slovanský jazyk, který užívá kombinaci hlásek t/d a ch v těsném sledu. V češtině dokonce máme dvě slova, která na sekvenci tch přímo začínají. Jsou jimi tchoř a tchyně/tchán. Souvislost mezi nimi je dána čistě náhodnou imaginací čtenáře. Kromě nich už nalezneme jen toponymum nečeského původu Tchaj-wan.

Naším unikátem je ovšem slabikotvorné l a r. Požádejte některého Západoevropana, nejlépe mluvčího germánských či románských jazyků, aby vám přečetl slova typu vystrčit, zplstnatět nebo zdržení. Potom pochopíte, o čem mluvím. Anebo pokud znáte např. nějakého pana Krhounka nebo Kršku, který jistý čas pracoval třeba ve Velké Británii, s jakými patáliemi se potýkal, měl-li kdo z místních vyslovit jeho jméno.

Jediné další indoevropské jazyky, které takovými prvky oplývají, jsou naši vzdálení příbuzní v Asii, mezi mluvčími indoíránských jazyků, jako je perština, paštunština, urdu nebo bengálí. S těmito exotickými jazyky sdílí čeština ještě jeden rys – na rozdíl od většiny západoevropských jazyků (a dokonce i některých jazyků slovanských) v češtině máme zachován rozdíl mezi krátkými a dlouhými samohláskami.

3. Jazykové vlivy na křižovatce Evropy

Naše poloha mostu mezi východem a západem, severem a jihem propůjčuje naší řeči nesmírné bohatství díky četným vlivům, které se zde setkávaly – od semitského, řeckého, římského, německého až ke slovanskému. Dějiny se ovšem nezastavily a se stejnou agilitou, s jakou byly přejímány cizí výrazy z latiny, němčiny nebo francouzštiny, jsou přejímány i dnes, zejména z angličtiny.

Naše pohnuté a barvité dějiny stvořily množství jedinečných příležitostí, událostí, konceptů a situací, které bylo nutno nějak pojmenovat a které se pak staly nedílnou součástí naší duchovní kultury zhmotněné v našem jazyku, předávaném od našich předků z generace na generaci. Zkuste přeložit do jiného jazyka výrazy vladyka, švejkovat, průšvih anebo vysvětlit, co to bylo JZD.

4. České idiomy, přirovnání, metafory a nepřeložitelná slova

Česká zásoba ustálených slovních spojení, frazeologismů a pořekadel je přímo legendární. Jen si vzpomeňte na vtipy a směšné situace z mnoha českých komedií, zejména těch z dílny autorské dvojice Svěrák & Smoljak, které se staly přímo legendárními a které jsou postaveny na komice tohoto druhu. Jako třeba legendární scéna s překladatelem do japonštiny ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje:

Budu tady, co by dup… To je takový překladatelský oříšek.

nebo další nezapomenutelná hláška:

Ješito, Ješito, už to máš ušito.

Pokud máte mezi svými přáteli i cizince, zkuste je pobavit a oblažit co nejkurióznějšími českými pořekadly a frázemy typu poslat někoho do háje či lije jako z konve. Některé idiomy mohou znít ba přímo děsivě, jako např. dát někomu nůž na krk anebo stát tam jako zařezaný. Anebo jim zkuste vysvětlit, co to znamená, když se řekne, že někdo je nemastný neslaný a že tato konstatace nikterak nesouvisí ani s kulinářstvím, ani – nedej Bůh – s kanibalismem, jak zachycuje Cimrmanova slavná hra Afrika.

Co se nepřeložitelných slov týče, vyskytují se v každém jazyce a nejinak tomu je i v češtině. Podle světoznámého spisovatele Milana Kundery je jedním z takových příkladů pro český jazyk i slovo lítost.

5. Stále udržovaná literární tradice a přítomnost na internetu

Možná se to nezdá, ale česká tradice literární produkce nijak nezaostává za tou západní. Ani v délce své historie, ani v nejmodernějším ohledu – zastoupení jazyka v kyberprostoru.

Mnozí z nás si pamatují z přípravy na maturitu staročeskou větu v poznámce v latinském textu zakládací listiny litoměřické kapituly, napsanou někdy mezi 10. a 13. stoletím ještě tzv. primitivním pravopisem:

Pavel dal gest ploscoucih zemu Wlah dalgest dolas zemu bogu isuiatemu scepanu seduema dusnicoma boguceu a sedlatu.
(Čti: Pavel dal jest Ploškovicích zemu, Vlach dal jest Dolas zemu bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú Sedlatú.)

Počínaje touto dobou, objevují se česky psané záznamy čím dál častěji a historický vývoj našeho jazyka je tak i v evropském měřítku poměrně dobře dokumentovatelný.

Pokud odhlédneme od historie k fenoménům velmi současným, překvapujícím (alespoň pro mne určitě) je zjištění, že čeština patří k těm rozšířenějším jazykům na síti sítí. Objem česky psaných textů na internetu činí v porovnání s pouhými necelými 11 miliony uživatelů docela zarážející 1 % celého obsahu internetu. To řadí češtinu k 15 nejužívanějším jazykům webu. Je to víc, než u mnohých velikostně srovnatelných západoevropských jazyků, například dánštiny nebo norštiny.

Bonus navíc: hláska a písmeno Ř

Podle většiny údajů na internetu je čeština opravdu jediným spisovným a literárním jazykem světa, který má hlásku ř. Slyšel jsem údaj, který ovšem nemohu potvrdit, že ř velmi podobné tomu českému se vyskytuje i v jednom z amazonských indiánských jazyků. Z evropských jazyků mají alespoň trochu podobné hlásky hornolužická srbština a slezský dialekt polštiny. Mezi neslovany se mohou něčím alespoň vzdáleně podobným údajně pochlubit mluvčí některých dialektů norštiny.

Mezi oblíbené kratochvíle vícenárodnostních kolektivů, zejména při návštěvě Prahy nebo Brna, přirozeně patřila snaha naučit naše nečeské přátele „říkat ř“. Osobně doporučuji tento způsob: Vezměte kousek papírku (ideálně se osvědčila tramvajová jízdenka, možno však užít jakýkoli podobný formát) a položte jej na otevřenou dlaň ruky. Nyní zkuste říct r tak, aby se papírek pohnul. Přeji hodně štěstí.

Lukáš Větrovec