Kompozice je v jazykovědě jedním ze způsobů tvoření nových slov. Do češtiny bychom tento termín mohli přeložit jako skládání.
Při kompozici obvykle vstupují do hry dvě plnovýznamová slova, z nichž se pak tímto procesem stává slovo nové. Někdy může nový výraz vzniknout i z více než dvou slov, v češtině to však není příliš běžné. Daleko obvyklejší je to v němčině, pro kterou je kompozice základním principem tvorby nových slov.
A jak vypadá skládání nových slov v praxi? Zpravidla může mít kompozice dva výsledky:
- Složenina nevlastní (spřežka, nepravá složenina)
Jedná se o spojení slov, která vystupují ve výpovědi jako samostatné výrazy. Tento typ poznáme tak, že když si výslednou složeninu rozdělíme zpátky na dvě slova, stále je budeme moci (bez jakékoliv změny) použít.
Např.: země + třesení → zemětřesení; vodě + odolný → voděodolný; oka + mžik → okamžik; vlasti + zrádce → vlastizrádce. - Složenina vlastní (pravá)
U tohoto typu se jednotlivé členy složeniny liší od základových slov. Výslednou složeninu tedy nemůžeme rozdělit na jednotlivá slova. Obě části vlastní složeniny navíc bývají spojeny nějakým spojovacím prvkem (tzv. konektémem) – jedná se třeba o písmeno o ve slově vodovod.
Např.: malý + obchod → maloobchod; kazit + svět → kazisvět; velký + trh → veletrh.
Vedle kompozice se v češtině nová slova tvoří zejména derivací (odvozováním), ale také např. abreviací (zkracováním).
Blízko k derivaci má způsob vzniku tzv. příslovečných (popř. také částicových) spřežek. Jedná se o slova, která vznikají skládáním jednoho plnovýznamového a jednoho neplnovýznamového slova (obvykle jde o jméno s předložkou) – např.: zpravidla; napravo; najisto; naštěstí.
Dále pak také v některých případech dochází ke kombinovanému, kompozičně-derivačnímu tvoření nových slov (dochází zároveň k odvozování i skládání) – např.: romanopisec (skládání slov psát + romány a zároveň odvozování přidáním přípony -ec).